MYSTICUM - Planet Satan
Pokud jste již přesyceni vlnou kapel znásilňujících black metal levicovou propagandou a ekologickým poselstvím či stále rostoucí hipsterskou komunitou...
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Že to Varg Vikernes nemá v hlavě moc v pořádku, víme všichni už dlouho. Ale asi jen málokdo čekal, že soudnost ztratí i doposavad vždy nadstandardně znějící WOLVES IN THE THRONE ROOM.
Z Colours of Ostrava se při troše představivosti stává takové malé české Glastonbury. Kde jinde vedle sebe najdete současné pop stars...
V roce 1986 vydal Peter Gabriel své komerčně nejúspěšnější album „So“, zásadní nahrávku, díky níž přestal být vnímán jako prog/artrockový umělec. Stal se z něj performer známý té nejširší veřejnosti.
SIGUR RÓS mají novou desku. A to už samo o sobě znamená v hudebním světě docela slušný poprask. O populárním seskupení muzikantů se již dávno nehovoří jako o hudebním překvapení či pošucích odněkud z Islandu.
Ten, kdo podrobněji sleduje blackmetalové COBALT, má už jistě dávno nastudovány životopisy muzikantů, kteří za tímto tělesem stojí. Zatímco seržant americké armády Phil McSorley má za sebou několik vojenských misí v Iráku a v Koreji...
2006: objevili se zničehonic a poslouchal je každý. Včetně lidí, kteří do té doby o hip-hop jinak ani nezavadili. Svým prvním albem si prostě získali pozornost všech a rozšířili nejednomu hudebnímu fandovi jeho žánrový obzor...
MAYHEM jsem viděl poprvé od jejich diskutovaného vystoupení na Brutal Assaultu 2006, kde polovinu lidí nadchli a druhou naprosto znechutili. Od té doby se toho zase tak moc nezměnilo.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.